František Doležal: Poesie a život - Jarmila Štogrová-Doležalová

Knihovna kardinála Berana - Monografie o životě a díle Františka Doležala (1910–1989), umělce, který byl nejen malíř a grafik, ale také výtvarný teoretik, kurátor a galerista. Jako příslušník předválečné levicové avantgardy prožíval období intenzivní vlastní tvůrčí práce, organizování kulturního života i zvraty spojené s proměnami společenského řádu, které ho osobně zasáhly. Koncem dvacátých let studoval malířství soukromě u Antonína Hudečka, ke konci války grafické techniky u Františka Tichého. Debutoval jako básník v roce 1930. Poprvé vystavoval surrealistické koláže a kresby v roce 1937 v Divadle E. F. Buriana v Salonu na chodbě, kreslil karikatury pro humoristický časopis Trn a levicový týdeník Tvorba, v jeho díle převládala sociální témata. Byla mu blízká městská periferie a poetika Skupiny 42. Po roce 1945 byl odborným kritikem Lidové kultury a Národního osvobození, působil ve výtvarném oddělení Ústřední rady odborů a ministerstva kultury. V době socialistického realismu padesátých let maloval město Litoměřice a krajinu Českého středohoří. Počátkem šedesátých let se jeho výtvarný názor napojil na vlastní surrealistické zdroje, začal se soustavně zabývat životem a dílem básníka Karla Hynka Máchy. Jeho tvorba se od této doby právem přiřazuje k nejlepší tradici české imaginativní malby. Malířův málo známý osud je v (dosud první) monografii představen v jeho harmonii i disharmoniích, bez černobíle zjednodušujícího pohledu, který dříve vycházel z nedostatečného povědomí o jeho východiscích a aktivitách. Doležalova dcera Jarmila (nar. 1956), historička umění a publicistka, napsala knihu s důvěrnou znalostí otcova díla, osobního života i dostupných archivních materiálů včetně zachované korespondence. František Doležal sice vycházel z impulsů, které přinesl surrealismus, ale nikdy nepřijal jeho svazující myšlenkové konstrukce, byl a zůstal solitérem, hledajícím si ve výtvarném projevu vlastní cestu. Monografie ho ukazuje v mnoha polohách hledání a nalézání i ztrácení, představuje jeho tvorbu od počátků v třicátých letech, k vrcholům v experimentální tvorbě druhé poloviny 60. let a sleduje jeho výtvarné směřování v následujících dvaceti letech. Provází ho také v jeho tvorbě kritické a literární, představuje i zásadní reflexe díla jiných autorů. Nejde přitom jen o monografii jednoho solitérního umělce: Doležalovo hledání a nalézání vytváří zároveň zrcadlo dobám, které je třeba chápat v množném čísle: výtvarníkův život ukazuje, jak se citlivý básník a malíř vyrovnával se zásadními změnami a diskontinuitami společenského dění od třicátých let do konce let osmdesátých.