Jakub a jeho pán - Pocta Denisu Diderotovi - Milan Kundera

ATLANTIS NAKLADATELSTVÍ - <p></p><ul> <li> JAKUB: Byla v tom? (Pán přikyvuje, Jakub ho objímá) Pane, můj maličký a drahý pane. Teď už vím, co je to nejhorší možný konec každého příběhu. Nejhorší možný konec každého lidského příběhu je spratek. Ta smutná tečka za dobrodružstvím. Ta kaňka na konci lásky. Kolik je mu dnes let?</li> <li> PÁN: Deset. Nechal jsem ho celou tu dobu na venkově. Chci se tam během naší cesty stavit, zaplatit naposledy tam těm lidem a klacka dát do učení.</li> <li> JAKUB: Vzpomínáte, jak se mě na začátku ptali (gesto do publika), kam jdeme, a já jim řekl: Copak člověk ví, kam jde? A vy jste zatím věděl úplně přesně, kam jdeme, můj maličký a smutný pane.</li> <li> PÁN: Nechám z něho udělat hodináře. Anebo stolaře. Stolaře. Udělá za život spoustu židlí a bude mít děti a ty budou vyrábět další židle a další děti, které zas budou plodit další spousty dětí a židlí...</li> <li> JAKUB: Svět bude plný židlí a to bude vaše msta.</li> <li> PÁN (se smutným znechucením): Tráva neporoste, květiny nebudou kvést, všude budou jen samé děti a židle.</li> <li> JAKUB: Děti a židle, samé židle a samé děti, to je strašná představa budoucnosti. Jaké štěstí, pane, že zemřeme včas.</li> </ul>