Slavnost bezvýznamnosti - Milan Kundera

Atlantis - <p></p><p style="text-align:justify;"> „Všechno se mi líbí, cos mi už vyprávěl, všechno se mi líbí, co vymyslíš, a nemám co dodat. Možná jen s tím pupkem. Pro tebe je vzor bezpupečné ženy anděl. Pro mě je to Eva, první žena. Nenarodila se z břicha, ale z rozmaru, z rozmaru stvořitelova. A první pupeční šňůra vyšla z její vulvy, z vulvy bezpupečné ženy. Mám-li věřit Bibli, vyšly z ní ještě další šňůry a na konci každé z nich byl zavěšen malý muž nebo malá žena. Těla mužů zůstávala bez pokračování, zcela neužitečná, zatímco z pohlaví každé ženy vycházela další šňůra a na jejím konci další žena nebo další muž, a to všechno se v miliontém a miliontém opakování proměnilo ve velikánský strom, strom tvořený nekonečnem těl, strom, jehož větvoví sahá do nebe. A představ si, že ten obří strom je vkořeněný do vulvy jediné malé ženy, první ženy, ubohé bezpupečné Evy.<br /> Když jsem otěhotněla já, viděla jsem se jako část toho stromu, visící na jedné z jeho šňůr, a tebe ještě nenarozeného jsem si představovala, jak se vznášíš v prázdnotě, zavěšený na šňůře čouhající z mého těla, a tehdy jsem začala snít o vrahovi, který tam úplně dole tu bezpupečnou ženu podřízne, představila jsem si, jak její tělo dokonává, umírá, jak se rozkládá, takže celý ten ohromný strom, který z ní vyrostl, naráz ztrácí kořeny, svůj základ, a začíná se kácet, viděla jsem nekonečné množství jeho větví padat jako obrovský déšť, a chápej mě dobře, nesnila jsem o tom, že skončí lidské dějiny, že se zruší budoucnost, ne, ne, přála jsem si totální zánik lidí s jejich budoucností i minulostí, s jejich počátkem i koncem, s celým trváním jejich existence, s celou jejich pamětí, Neronem i Napoleonem, s Buddhou i Ježíšem, přála jsem si totální zničení stromu vkořeněného do malého bezpupečného břicha první hloupé ženy, která nevěděla, co dělá a jaké hrůzy nás bude stát její mizerná soulož, která jí určitě nepřinesla ani tu nejmenší rozkoš...“</p>